Historie Jamborova domu č. p. 475 v Tišnově

Marta Sylvestrová a Michal Konečný

Šafaříkova (dnes Brněnská ulice) na pohlednici z roku 1913 s domem a přilehlou stodolou (dnešní Jamborův dům) Josefa Chlupa č. p. 8, Archiv Městského úřadu v Tišnově | Foto Jamborova domu s knihkupectvím V. Raškové a Galerií JJ v 1. patře, foto Andrea Bratrů Velnerová

Dům č. p. 475 v Tišnově, nazvaný Jamborův dům po rekonstrukci v roce 1996 podle malíře Josefa Jambora, který zde 33 let žil a tvořil, stojí na hlavní tišnovské ulici mezi domy č. p. 7 a dnes zbořeným č. p. 8. Byl postaven do řady původních starých tišnovských usedlostí počátkem minulého století, první záznamy o stavbě pocházejí z roku 1913, kdy původní stodolu, jež byla součástí statku na Brněnské (v meziválečném období zv. Šafaříkově) ulici č. p. 8, přestavěl tišnovský občan Josef Chlup, kovář, na sklad. Ten pak záhy nato v roce 1920 adaptoval pro svoji dceru Boženu na krámek, v němž provozovala modiství. Božena Chlupová se v roce 1931 provdala za malíře Josefa Jambora, který se k ní do Tišnova přistěhoval z Nového Města na Moravě. Manželé Josef a Božena nechali dům poprvé přestavět v roce 1939 podle stavebních plánů, jejichž autorem byl architekt Vratislav Vrzal. Stavbu, jíž zvýšili a rozšířili dům o první patro s Jamborovým ateliérem a k němu přilehlým zadním traktem, realizoval zednický mistr Antonín Brychta v období od května do listopadu 1939. K dílčímu rozšíření obytných prostor v zadním traktu prvního patra za Jamborovým ateliérem došlo v roce 1947 podle plánu stavebního inženýra Viléma Feyrera.

Atelier Josefa Jambora v době, kdy byl otevřen pro veřejnost jako stálá expozice malířových děl, 1966, Archiv Podhoráckého muzea v Předklášteří – pobočka Muzea Brněnska

Po Jamborově smrti sloužil jeho ateliér na Brněnské ulici č. p. 475 k prezentaci umělcových děl a tvorby jeho přátel ze SVUM, jež on a později i jeho manželka Božena věnovali městu Tišnovu jako dar k jeho obohacení o kulturní památku. Ateliér byl v té době stavební příčkou oddělen od obytných částí domu, patřících po Jamborově smrti Boženě Jamborové. K zprovoznění Jamborova památníku pod názvem Atelier Josefa Jambora došlo dne 29. října 1966 ve výroční den umělcova narození. Po smrti Boženy Jamborové město Tišnov odkoupilo dům č. p. 475 od jejích dědiců a dne 10. října 1973 byla tato nemovitost převedena na město. Dne 1. dubna 1983 byla Jamborova díla, včetně dalších uměleckých i osobních předmětů a historického nábytku, deponována v Podhoráckém muzeu v Předklášteří. Po rekonstrukci Podhoráckého muzea v něm byla pro veřejnost otevřena stálá expozice Josefa Jambora. V porevoluční době se nové vedení města se starostou ing. Petrem Fruhwirtem zasadilo o rekonstrukci domu s Jamborovým ateliérem a o navrácení Jamborových děl do nově otevřené Galerie Josefa Jambora v Jamborově domě v Tišnově. Galerie sloužila k prezentaci tzv. Jamborova odkazu městu Tišnovu v koexistenci s výstavami současného umění. O výstavní provoz galerie se staral Klub přátel výtvarného umění v Tišnově a v letech 2009‒2011 společnost Art Periscope. Rekonstrukci a přístavbu domu v období od listopadu 1995 do srpna 1996 provedla firma Subterra, a. s., se sídlem v Praze, divize Tišnov, na základě plánů, které vypracoval ateliér Omega, s. r. o., Brno. V červnu 2005 byl dům rozšířen o přístavbu knihovny, napojené na původní stavbu Jamborova domu společným průchodem a schodištěm a z venkovní strany obdobnou fasádou. Poslední rekonstrukci Jamborova domu v Tišnově, jež probíhala od dubna do září 2017 podle projektu Ing. arch. Igora Ševčíka z firmy Pam Arch s.r.o. Brno, realizovala tišnovská stavební firma Karla Zemánka. Přestavba objektu v moderní Galerii Josefa Jambora, prezentující současné vizuální umění v koexistenci se stálou expozicí Josefa Jambora, proběhla z iniciativy a za podpory vedení města v čele se starostou Jiřím Dospíšilem.

Rod malíře Josefa Jambora

Josef Peterka

Zápis s výskytem jména Jambor. Nejstarší gruntovní kniha Maršovic 1587‒1672, MZA Brno

Jméno Jambor se vyskytuje již v moravské Lánové vizitaci s daty z let 1656‒1679. Více než čtyřicet nositelů tohoto jména pochází z části z Vysočiny, ale také z Hané, Slovácka, od Brna, Zábřehu na Moravě apod. Co se týče předků malíře Josefa Jambora, lze toto jméno doložit ještě o půl století dříve, přesně v roce 1602, kdy jistý maršovský rolník uvádí v závěti, že je dlužen „Jamborovi za kůň 8 kop“.

Původně se ovšem malířovým předkům říkalo jinak. Nejstarší doložený předek Vavřinec Karásků koupil grunt v Maršovicích v roce1587. Vavřinec zemřel již v roce 1593 a zanechal vdovu Kunu (Kunhutu) se sedmi dětmi: Janem, Kateřinou, Annou, Dorotou, Jiřím, Petrem a Václavem. Jan a Václav pak mají v gruntovních zápisech jméno Vavřinců dle křestního jména otce. Změny jmen byly tehdy běžné. Zápis z roku 1602 s prvním výskytem jména Jambor se patrně týká nejstaršího Jana, který převzal po otci grunt v ceně 100 kop, hospodařil tu do roku 1625.  Podle zápisů v gruntovní knize Maršovic se počínaje tímto datem začíná jméno Jambor u této rodiny vyskytovat častěji. Roku 1654 prodal svůj dědický nárok po otci Janovi Matěj, syn Jana Jambora (patrně prvního člena rodu s tímto jménem). Podobně v roce 1678 umírá vdova po Václavu Vavřincovi jako Lidmila Jamborka. Když její syn Jiří Jambor nakonec rodný pololán opět prodal, a ve stejném roce1672 koupil jiný. V témže roce končí zápisy v maršovské gruntovní knize, takže další údaje o rodu Josefa Jambora se dají čerpat už jen z matrik. V matrikách se už následníci rodu Jamborů vyskytují výhradně pod současným jménem, vytvořili více větví, z nichž se věnujeme hlavní malířově linii.

Stejnojmenný syn Jiřího Jambora se 1690 oženil s Annou, dcerou Václava Štuly z Maršovic. Měli děti Josefa, Fabiána, Kateřinu, Johanu a asi i Jana. Žili v Maršovicích a Jiří mladší tam zemřel roku 1707 ve věku 35 let. Linie malíře pokračuje Josefem Jamborem (*1691 Maršovice ‒†1751 Pohledec), který se oženil 1723 s Johanou, vdovou po Janu Žákovi z Pohledce. Neměl vlastní usedlost, takže se mu stejnojmenný syn narodil ve Fryšavě na panském dvoře, kde pracoval.  Josef Jambor ml. (*1726 Fryšava‒†1787 Maršovice) si v roce 1756 vzal Annu Pejchalovou z Pohledce (†1795 Maršovice). Za jeho života byly poprvé očíslovány domy (1771, jeho dům dostal č. 13) a také byl vydán toleranční patent (1781), čehož Josef Jambor využil a přihlásil se s celou rodinou k helvetské konfesi. Měl 10 dětí, z nichž se budeme věnovat linii syna Matěje. Matěj Jambor (*1767 Maršovice‒†1811 Pohledec) se v roce 1798 oženil s Marianou Popelkovou z Maršovic. Měli syna Josefa (*1801 Maršovice‒ †1876 Pohledec), který se v roce 1828 oženil s Johanou Růžičkovou ze Zubří (†1853 Pohledec) a současně mu byl připsán dům čp. 8 v Pohledci. Jejich syn, opět Josef (*1834 Pohledec‒†1909 Pohledec), měl s Annou Kozlovou z Německého (nyní Sněžné) syna Josefa (*1856 Německé). Ke svatbě došlo až roku 1862, protože matka byla katolička a dlouho se bránila přestupu k evangelické církvi. Při svatbě dostali novomanželé od ženichova otce výše zmíněný dům čp. 8 v Pohledci. Syn Josef se roku 1880 oženil s Eleonorou Šabartovou ze Studnic. Měli dvanáct dětí, z nichž sedm zemřelo v útlém věku. Oba manželé koupili roku 1880 v Pohledci dům čp. 26 za 625 zl. Tam se v roce 1887 narodil malíř Josef Jambor. Když mu bylo osm let, jeho rodný dům čp. 26 v Pohledci jeho rodiče Eleonora a Josef Jamborovi v roce 1895 prodali Josefu Kozákovi. Od té doby se každý rok stěhovali, než přesídlili do Brna, kde máme jejich pobyt doložen od roku 1908. U příležitosti oslav šestistého jubilea založení Pohledce byla dne 26. září 2009 odhalena malíři Josefu Jamborovi na fasádě jeho rodného domu v Pohledci č. 26 pamětní deska od akademického sochaře Nikose Armutidise.

Grafické schéma rodu, design Pavel Coufalík

Josef Jambor a Tišnov

Jan Lacina

Úvodní projev Jana Laciny na slavnostním otevření Jamborova domu za účasti starosty města Petra Fruhwirta dne 9. listopadu 1996, Archiv Podhoráckého muzea v Předklášteří – pobočka Muzea Brněnska

 Do Tišnova se sice Josef Jambor přiženil až roku 1931, blízký vztah k tomuto městu a jeho okolí při okraji jeho rodné Vysočiny však měl již dříve. Svou druhou manželku, tišnovskou modistku Boženu Chlupovou, poznal v létě roku 1927 na Podhorácké výstavě v Tišnově. Její součástí byla i výstava výtvarných děl a Josef Jambor zde vystavoval společně se sochařem Janem Štursou a malíři Václavem Jíchou, Otakarem Kubínem, Jaroslavem Králem, Antonínem Procházkou aj. Je zajímavé, že tehdy v Tišnově prezentoval především své krajinomalby z Novoměstska a Holandska, třebaže v blízkém okolí tohoto města v té době, ba i mnohem dříve, již také maloval. Pozoruhodné je, že vůbec nejstarší dílo, které se v katalozích Jamborových výstav podařilo zjistit, je obraz Hradčany u Tišnova z roku 1907. K pohledům na Hradčany z nivy Svratky pod Tišnovem v různých ročních obdobích se věnoval i v pozdějších letech – viz například obrazy Pohled přes Svratku pod Tišnovem na Horku u Hradčan (1941), Tání (1941) aj. První ze jmenovaných obrazů zachycuje i dávno vybagrované říční ostrůvky na Svratce v oblasti „Gráda“, druhý, který má i zelenou jarní variantu pod názvem Pastviska, dokumentuje, že niva Svratky bývala v převážné části zatravněná, nikoliv zorněná.

Poříční krajina Svratky v blízkosti Tišnova se stala námětem řady dalších Jamborových obrazů. Z oblasti soutoku Besénku se Svratkou pod Květnicí jsou například olejomalby Na Svratce (1943) a Svratka na soutoku s Besénkem (1947). Výše proti proudu namaloval Svratku pod Boračí (1946), obraz známý z obřadní síně tišnovské radnice. Naopak ze Svratky pod Tišnovem jsou například obrazy Svratka pod Květnicí (1947), Grado na Svratce v zimě (1957) a U Březiny na Svratce (1957).

Opakovaně se Jambor věnoval i vlastnímu městu a jeho částem. Idylicky zasněžený, jak jej už léta neznáme, je Tišnov v zimě (1929) v pohledu z náspu staré železnice „tišnovky“ pod Humpolkou. Přes rozkvetlé ovocné sady pod kostelem je záběr malovaný z Hrádku – Tišnov s Květnicí (1935), kdežto jiný Tišnov s Květnicí, uváděný pod názvem Květnice (1950) je malován z květnatých luk v nivě Svratky pod městem. Starobylé městské prostředí dokumentují například obrazy Kašna v Tišnově večer (1931), bohatě figurální Trh v Tišnově (1932) a starosvětský Červený mlýn (1941), po němž už dnes není ani stopy.

Dominantní tišnovskou horu Květnici bez „stafáže“ města zachytil Jambor v pohledu od jihozápadu přes Svratku – viz obraz Květnice (1927) či v Pohledu od Štěpánovic přes Svratku na Dřínovou a Květnici (1935), ve kterém působí naše památná hora obzvláště monumentálně. Malíře na Květnici zaujaly i podzimem zbarvené bukové porosty na jejích severovýchodních svazích k Besénku. Tyto romantické lesní interiéry zobrazil v dílech Podzim v listnatém lese (1930) a Lesní cesta (1931).

Přitažlivé krajinné záběry nacházel malíř především jihozápadně od Tišnova, kolem silnice na Nové Město na Moravě. Jmenujme alespoň obrazy Po bramborách u Kalů (1938), U Jilmoví (1938), Husle v zimě (1957), Tání u Litavy (1958), Tání nad Dolními Loučkami (1940), Loučky u Tišnova (1960); od silnice mezi Tišnovskou Novou Vsí a Žďárcem je malován směrem k Tišnovu obraz Zralé žito u Žďárce (1938). Krajinu v údolí Svratky nad Tišnovem rád Jambor maloval především kolem Štěpánovic a Borače – viz například díla Zima v Borači (1938), Odchod ledů ve Štěpánovicích (1955) a Štěpánovice (1959). Roku 1940 vydala Spořitelna města Tišnova studii M. Ondruškové o nejvýznamnějším spisovateli Tišnovska Josef Uher. Jsou v ní dvě barevné reprodukce Jamborových olejomaleb z Uhrovy rodné krajiny z konce třicátých let – Podzimní krajina u Borače a Podolí – rodiště J. Uhra. Výjimečné v Jamborově díle jsou pohledy od Čebína k Tišnovu: jedním je například Jarní krajina (1939). Ke starší Jamborově tvorbě patří i obraz Žně u Železného s pozadím Malé Květnice z konce dvacátých let.

Jamborova tvorba z Tišnova a okolí je tedy poměrně bohatá a pestrá. Dá se říci, že zde maloval se stejným zaujetím a citovým prožitkem jako na své rodné Vysočině, tedy na Novoměstsku. V souboru 41 děl, které odkázal městu Tišnovu, jsou však z Tišnovska jenom tři: Zralé žito u Žďárce (1938), Štěpánovice (1959) a Loučky u Tišnova (1960). Desítky jeho obrazů z Tišnova a Tišnovska vlastní soukromí sběratelé.

Ukázky svého díla Jambor v Tišnově několikrát vystavoval, většinou společně s tišnovskými výtvarníky, jednou i s přáteli krajináři ze Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně. Měl zde však i samostatné výstavy. Jako výstavní prostor většinou sloužil tzv. loutkový sál tišnovské sokolovny, později i tělocvična osmileté střední školy (po roce 1960 základní školy) na Smíškově ulici. Kromě již zmíněné Podhorácké výstavy roku 1927 to byly následující výstavy:

• 1931 (6.– 12.) Spolu s Oldřichem Rosenbaumem vystavuje 60 děl z let 1925–1931.
• 1934 Umělecká výstava v Tišnově (kromě J. Jambora na ní vystavovali O. Blažíček, K. Formánek, F. Hoplíček, O. Lasák, J. Pelikán, J. Prokop, E. Ranný, H. Václavek, J. Votruba).
• 1948 (18.– 12.) Výstavu pořádala Výtvarná sekce Okresní osvětové rady v Tišnově (spolu s J. Jamborem vystavovali K. Formánek, J. Kocián, J. Kotas, Z. Ranná, E. Ranný, O. Rosenbaumová Kohoutová, F. Štěpán, B. Vala, J. Zahořanský).
• 1949 (30. 4.– 5.) Souborná výstava prací J. Jambora (vystaveno 64 děl); výstavu pořádala Okresní osvětová rada v Tišnově.
• 1957 (26. 10.– 11.) Souborná výstava J. Jambora k jeho sedmdesátinám, pořádaná Radou místního národního výboru v Tišnově; vystaveno 185 obrazů (z toho 10 z Tišnovska).
• 1959 (16. 8.– 9.) Výstava výtvarných umělců a lidové tvořivosti Tišnovska v rámci oslav 700 let města Tišnova (spolu s J. Jamborem vystavovalo dalších 26 výtvarníků).
• 1961 (12. 5.– 6.) Výstava malířského díla J. Jambora v Závodním klubu ROH Okresního ústavu národního zdraví v Tišnově.
• 1987 Výstava ke 100. výročí narození J. Jambora, obdobně rozsáhlá jako výstava z roku 1957; uspořádal ji Klub přátel výtvarného umění v Tišnově.

Město Tišnov si svého mistra malíře náležitě vážilo. Při příležitosti svých sedmdesátin byl 23. října 1957 jmenován čestným občanem Tišnova.   

Putování do míst Jamborovy krajinomalby Novoměstska

10. listopadu 2018

S docentem Janem Lacinou vstupovali jsme do obrazů malíře Josefa Jambora na místech, která během svého více než dvacetiletého krajinně-ekologického výzkumu objevil, haleni do horizontů podzimní mlhy.