VANDALISMUS JAKO UMĚLECKÁ INTERVENCE
Současné umění je mnohdy šokující, často zdánlivě nepřiměřené, budící vášně a rozdělující veřejnost. Vyznat se v tom, co je umění a co je jen provokace, není snadné a svým způsobem záleží na každém divákovi. Intervence Banksyho nebo Aj Wej‑weje, a to hovoříme o takzvaných žijících klasicích, se jistě také nelíbí všem. V Pekingu nebo na diskuzních fórech odpůrců migrantů o tom ví své. Soudíme, že dobré současné umění se pozná tak, že hovoří k dnešku, vystihuje společenské problémy, které nás obklopují a často kontroverzním a za normálních okolností zavrženíhodným způsobem vyjadřují názor či myšlenku. Je angažované a nesmlouvavé. Vzniká živelně a rychle zaniká. Z těchto důvodů považujeme za nutné, vyjádřit se k nápisu GOD IS TRANS, napsaného sprejem na fasádu farního kostela svatého Václava v Tišnově. V médiích se o něm hovoří jako o díle vandala, soudíme však, že jde jednoznačně o umění. V době, kdy hlava státu otevřeně hovoří o transsexuálech jako o „odporných lidech“ a řada takzvaných mocných tyto žvásty podporuje nebo jen zbaběle mlčí, v časech, kdy je odlišná sexualita či jen názory na ni předmětem absurdní kulturní války a kdy se politická reprezentace nedokáže třicet let shodnout na rovných právech pro všechny, jsou podobné nápisy, v souladu s tím, o co v moderním umění jde, zcela na místě. S hlubokým respektem ke katolické církvi je nutno připomenout, že mnozí (však rozhodně ne všichni) její představitelé se negativními názory na sexuální menšiny netají dlouhodobě a připojují se tak k arogantnímu postoji – „osobně mi nevadí, ale ať si své životy žijí v skrytu a neobtěžují naši majoritní společnost“. Nemůže být snad většího pokrytectví. Měla by to být přitom právě církev, která by ponižovaným a opomíjeným lidem, jejichž životy jsou mnohdy těžší, než dokáže kdo dohlédnout, měla otevírat svoji náruč (to je však také jen názor, s nímž není nutné souhlasit). Není proto divu, že jediným logickým místem pro umístění tohoto nápisu je právě farní kostel. V této souvislosti si dovolujeme připomenout, že nápis se nachází na fasádě věže, či přesněji řečeno hlásky, která tradičně už od středověku patřila městu, nikoliv katolické církvi. A je tak do značné míry na sekulárním prostoru. Nápis GOD IS TRANS považujeme z výše uvedených důvodů za uměleckou intervenci a jako lidé, kterým dělá umění radost, vyzýváme všechny, aby se na toto dílo šli podívat a zamysleli se u něj nad současným stavem věcí. Radíme, aby tak učinili co nejdříve, než toto umělecké dílo, z pochopitelných a zcela správných důvodů, souvisejících s památkovou péčí, zanikne.
Michal Konečný za Spolek přátel Josefa Jambora
Neznámý Jambor
Výstava ke 130. výročí narození autora
Galerie Josefa Jambora v Tišnově, 23. 9. 2017 – 14. 1. 2018, autorka výstavy Marta Sylvestrová, grafický design Pavel Coufalík
Výstavou Neznámý Jambor se veřejnosti dne 22. září 2017 znovu otevřel zrekonstruovaný prostor Galerie Josefa Jambora v Tišnově. Kromě tématických návratů k tvorbě Josefa Jambora, který v domě na Brněnské ulici 475 žil a tvořil mezi lety 1931‒1964, bude obnovená Galerie Josefa Jambora prezentovat ve svém hlavním výstavním programu aktuální tendence současného vizuálního umění. Výstavní plán galerie spočívá ve variabilitě a snaze poskytnout vyvážený prostor oběma výstavním záměrům, z nichž každý bude mít pro své zastoupení svébytný galerijní prostor, ať již exkluzívní nebo paralelní či spřízněný.
Současná výstava, uspořádaná u příležitosti 130. výročí narození malíře Josefa Jambora, představuje umělce, jak ho neznáme a nebo spíše, jak se na něj během posledních let zapomnělo. Mnohá zde vystavená díla se však objevila již na Jamborově souborné výstavě, uspořádané výtvarnou kritičkou Janou Vránovou v Domě umění města Brna v roce 1974. Názvem Neznámý Jambor označili organizátoři výstavu pořádanou jako součást oslav 75. výročí založení novoměstské reálky v Horáckém muzeu a galerii v roce 1969, na níž prezentovali umělcovy rané práce z let 1908–1923.
Výběr z Jamborovy rozsáhlé tvorby na současné výstavě představuje autorovu první námětově rozmanitou tvůrčí etapu. Kromě raných kreseb, akvarelů a olejomaleb z Novoměstska jsou zastoupena i díla z jeho studií na brněnské technice (1908‒1911), kdy čerpal náměty z brněnských ulic a periferií. Jamborovi rodiče prodali domek v Pohledci roku 1895 a v době jeho vysokoškolských studií pak bydleli společně s ním jeho sestrami Milou, Anežkou a Marií na ulici Minské v Žabovřeskách. Již suverénního krajináře prezentují umělcovy obrazy z okolí Jundrova i akvarel s dělnickým městským prostředím v okolí říčky Ponávky na Starém Brně. Dále jsou na výstavě zastoupeny Jamborovy krajiny, figurální kresby a grafiky z jeho studijních let 1914‒1919, strávených na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Josefa Loukoty, Vlaho Bukovace a Maxe Švabinského. Důvodem Jamborova studia na grafické speciálce Maxe Švabinského byla skutečnost, že v té době nebyl na AVU otevřen speciální atelier zaměřený na krajinomalbu. Pobyt a společenský život v Praze válečných let jsou v Jamborově tvorbě poznamenány příklonem k sociálnímu civilismu, jemuž se věnovali mnozí z jeho studentských kolegů ve Švabinského grafickém atelieru. Dochovala se řada Jamborových kreseb s vojáky vracejícími se z vojny, výjevy z hospod, kaváren a okolí cirkusů, zábavné žánrové obrázky ze zamrzlé Vltavy apod., jež jsou dnes uloženy v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Současně je u Jamborových maleb z přelomu desátých a dvacátých let zřejmý příklon k malířskému impresionismu, v němž mu byl uměleckým vzorem Antonín Slavíček. A to nejen výběrem městských a venkovských krajinných motivů z Vysočiny, ale i výběrem námětů z pražských parků na Letné a ve Stromovce a z vybydlených oblastí na periferii města, určených k asanaci. Již v tomto období můžeme vystopovat malířův zájem „malovat vše, co rychle mizí a ztrácí svůj půvab“. Následné početné práce ze studijní cesty do Holandska (1923) přispěly k prohloubení Jamborova vnímání světelných a barevných nálad dramaticky podmračené přímořské krajiny, v níž se obloha snoubí s mořskou hladinou. Řada Jamborových zátiší z té doby je důkazem toho, jak malířsky zúročil své studium děl starých holandských mistrů. Jamborovu pozdější cestu do Itálie (1925) na výstavě dokumentuje drobná skica vysokohorské krajiny v okolí Rovereta, kterou doplňuje žánrový obrázek Z Levoči (1921), spojený s malířovým studijním pobytem v Košicích. Své zde vytvořené obrazy představil na společné výstavě se slovenským modernistou Konštantínem Bauerem ve Východoslovenském muzeu. Mezi neznámé motivy patří i Pohled na Rožnov pod Radhoštěm z krajinného plenéru v Beskydech roku 1929 se členy SVUM, jehož byl Jambor od roku 1926 členem.
Ačkoliv malíř žil od roku 1914 trvale v Praze, nadále zajížděl za svými rodiči a sestrami do Brna a také pravidelně za krajinnými motivy do Nového Města na Moravě, v jehož okolí v té době nejčastěji maloval – panoramatické výhledy do kraje z Harusáku, uličky či staré novoměstské čtvrti s domky tkalcovských rodin, městské mlýny a rybníky (Ráčkův mlýn, Lovení Kazmírovce). V roce 1927 vystavil tyto své obrazy na Podhorácké výstavě v Tišnově, kde se také seznámil s Boženou Chlupovou, svou příští partnerkou. Umělecký úspěch mu ale přinesla až jeho účast na Výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928. Přibližně tou dobou prožíval kritické období v osobním životě, a rozhodl se proto k návratu do rodného kraje. Koncem dvacátých let pobýval se svým synem Josefem střídavě v turistické chatě na Harusáku a na Panském domě v Novém Městě na Moravě. Po rozvodu manželství s Josefou, roz. Markalousovou, jež byla také matkou jeho syna Josefa a dcery Aleny, se 25. srpna 1931 podruhé oženil s Boženou Chlupovou a usadil se společně se svými dětmi trvale v Tišnově. Tou dobou byl již úspěšným a tehdejší uměleckou kritikou respektovaným malířem.
V průběhu třicátých let Jambor vytvořil řadu nezapomenutelných pohledů na krajinu v okolí Tišnova, jíž dominuje magická hora Květnice. Její vzhled s pohledy na město rozložené na jejím svahu malíř mnohokrát zachytil v nejrůznějších ročních obdobích a přírodních stavech. Ovšem, jak napsal jeho přítel Karel Cejnek: „Na obloze nad Tišnovem netáhla taková mračna jako nad jeho rodným Pohledcem. Ani mlhy tu nebyly takové, ani rosa, ani barvy sněhu.“ Proto si Jambor v roce 1941 koupil jednu z osamělých chalup v srdci Vysočiny ve vsi Blatiny na Novoměstsku. Jeho malířský rukopis se v realistické popisnosti začal přiklánět k věrnému zobrazení tamní krajiny v jejích typických a charakteristických rysech drobnopisným zachycením přírodních detailů. Svěžest v koloritu uvolněné plenérové malby si uchovaly nadále jeho drobné krajinné skici a obrazy znázorňující proměnlivé atmosférické stavy s mlhami, vánicemi, táním sněhů, s větrnými a bouřkovými poryvy a s pukajícími ledy na řece Svratce ve Štěpánovicích u Tišnova. Ve snaze o zachycení ideálního vzhledu rodné krajiny s již trvalým příklonem ke krajinným motivům Horácka a Podhorácka se pak až programově vyhýbal zobrazení lidského prvku v krajinném prostředí a také všemu, co by mohlo připomínat „nové vymoženosti hospodářské“. Nikdy se ve svém díle nezaprodal realismu tzv. „socialistickému“. Pokud se lidé v jeho obrazech vyskytují, pak jsou – stejně jako sám malíř – s krajinou srostlí svým každodenním životem a tradičním způsobem jejího šetrného obdělávání (Chudá pastva, Vybírání brambor v mlze aj.).
Jamborovo soubytí s rodným krajem je na výstavě graficky znázorněno genealogickým stromem, jenž svými kořeny sahá do doby předbělohorské na počátku 16. století. Dokládá příslušnost jeho předků k evangelické církvi českobratrské helvetského vyznání. Větví se do rodin, dodnes sídlících v malířově rodném Pohledci, nedalekých Maršovicích, Novém Městě na Moravě a v jeho okolních obcích.
Děkujeme institucím a soukromým sběratelům za laskavou podporu výstavy. Vystavená díla byla zapůjčena z těchto institucí: Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, Moravská galerie v Brně, Úřad vlády České republiky, Galerie výtvarného umění v Hodoníně, Gymnázium Vincence Makovského se sportovními třídami Nové Město na Moravě, Galerie Dílo v Brně, Galerie Kroupa v Litomyšli, Galerie Albert ve Svratce.
Kniha křtěná vřesem
V Městské knihovně v Tišnově měla v sobotu 16. prosince 2017 křest publikace, nazvaná Josef Jambor – Tišnovská sbírka. U příležitosti 130. výročí narození tohoto umělce ji za finanční podpory města Tišnov vydal Spolek přátel Josefa Jambora ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně. Ve zmíněné publikaci je z uměleckohistorického hlediska poprvé zhodnocen význam Jamborových děl, která jsou v majetku města. Umělec se stal tišnovským občanem v roce 1931. Těsně před svou smrtí odkázal městu početnou kolekci vlastních obrazů i obrazů svých přátel.
Na publikaci se podílelo několik autorů. Editorkou byla doktorka Marta Sylvestrová, vnučka Josefa Jambora. Při besedě uvedla, že příprava této knihy pro ni znamenala cestu k vlastním kořenům. Poděkovala také všem, kteří s přípravou katalogu pomáhali. Byli to zejména pracovníci Podhoráckého muzea v Předklášteří, Horácké galerie v Novém Městě na Moravě a Státního okresního archivu ve Žďáře nad Sázavou. Další z autorů docent Jan Lacina zdůraznil, že Jamborovy obrazy jsou uměleckým dokumentem tehdejší krajinné struktury. Připomněl rovněž, že umělcovým údělem byla sice Českomoravská vysočina, ale maloval i jiné krajiny. Kromě Tišnovska také jižní Moravu, východní Čechy, Vysoké Tatry, nebo mořské pobřeží v Holandsku.
Nová publikace, věnovaná Josefu Jamborovi, měla neobvyklý křest. Bývalý tišnovský starosta Petr Fruhwirt ji pokřtil přiložením kytičky vřesu ze Sněžného. Právě tuto rostlinu měl Josef Jambor velice rád a často ji maloval.
Návštěvníci slavnostní akce si mohli zároveň prohlédnout výstavu Neznámý Jambor, která je od 22. září 2017 umístěna ve zrenovovaných a rozšířených prostorách Galerie Josefa Jambora v Brněnské ulici číslo 475. Výstava byla prodloužena do 14. ledna 2018.
Věra Rudolfová, 17. 12. 2017
In: Novoměstsko, 1.ledna 2018, s.13,
Josef Jambor – Tišnovská sbírka
Publikaci vydal Spolek přátel Josefa Jambora u příležitosti 130. výročí narození autora
Místa krajinomaleb Josefa Jambora na fotografiích Josefa Ptáčka
