-
Hlavní umělecké téma Jamborova vrcholného malířského období, trvajícího od třicátých let až do první poloviny let šedesátých, představuje malířova rodná krajina, ve většině případů zobrazovaná prostřednictvím všedních a všem důvěrně známých motivů. Jsou v ní přítomné lesní končiny po dešti, pole při tání sněhu, tiché zasněžené pláně, podzimní mlhy, vznášející se nad loukami a vodními plochami, či naopak osamělé rozkvetlé louky, letním horkem sálající pole i majestátně působící daleké pohledy do liduprázdné krajiny, na jejímž horizontu se země spojuje s nebem. Zvláštní druh Jamborových krajin pak představují plátna, na nichž jsou přítomni lidé. Lidé vzešlí z chudých chalup, postavy zalité sluncem nebo mizející v mlze, vždy prosté a pracující na obdělávání země, jejíž jsou od svého zrození až do smrti nedílnou součástí. Obrazy, v nichž je jasně patrný vliv velkého českého krajináře Antonína Chittussiho (1874–1891), je sice možné označit jako realistické s nádechem impresionismu, nicméně z jejich všudypřítomné a působivé atmosféry vyvěrá zejména cosi nedosažitelně romantického. Jambor, malíř hlubokých myšlenek, pocházející ze staré protestantské rodiny, pro niž nepříliš úrodné okolí Nového Města na Moravě představovalo po generace zpřítomnění boží přítomnosti a dokonalosti. Malování krajiny pro Jambora bylo především odkrýváním tajemství sebe samého. Ve zdánlivě prchavých okamžicích přírody na Jamborových obrazech se tak zrcadlí zejména neustále se opakující koloběh věčnosti, který svojí vznešeností zdaleka přesahuje délku lidského života. Malířovy „duchovní krajiny“ proto dalece přerůstají hranice Vysočiny i rozhraní uměleckých stylů. Vycházejí ze silných tradic české krajinomalby, jejíž základy byly položeny v romantismu, kterou svým obsahem zcela přirozeně završují.